Historie psů v naší rodině sahá až někam do dob kdy byla moje mamka 15tileté děvče. Jako prvního psa měla fenku Německého ovčáka, vlkošedou Astu. Její povahu znám jen z vyprávění. Prý to byla ostražitá hlídačka a skvělá společnice. Je možné že po astě následovali další psi, ale já si pamatuju jen Dixe. Opět Německý ovčák. Dix byl krásně stavěný pes, skvělý hlídač a byl perfektně vycvičený (opět vše vím, jen z vyprávění). K Dixovi si máma pořídila fenu Arinu. Arina byla krásná typická NO. Jako všichni psi v rodině, byla perfektně vycvičená, skvěle hlídala a dávala krásná štěňata, o které mají lidé z našeho okolí zájem dodnes i když už je Arinka po smrti. Dix a Ari byli nerozlučný pár a to se podepsalo i na jejich odchodu.Když Dix zemřel Ari odešla nedlouho po něm. A tak se rodina rozhodla pořídit další fenku NO. Tentokrát to byla Feja Manepo. Fejulka byla takový autobus na čtyřech nohách. Byla opravdu veliká. Feja jako správná ovčanda byla povahou sluníčko s ostrým přízvukem. Milovala lov koček a své pány. K Feje se pořídila druhá fenka. Fenka z chovu pana Rakouského z Chlumce nad Cidlinou jménem Sigi. Siginka byla menšího vzrůstu a říkali jsme jí lištička. Sigi ani Feja sice nechodili na cvičák, ale byli dobře vycvičené. Když začala Sigi dospívat a Feja stárnout začalo kruté období jejich soužití. Rvačky a bitky do krve byli na každodenním pořádku. Řešit se to dalo jen tak, že k sobě neměli přístup. To vše probíhalo jen na domácí půdě. Na procházkách byly obě holky veselé a běhali spolu jako kdyby se nikdy nic nestalo. Fejinka také postoupila několikrát boj o život. Jednou po zjištění nádorů na mléčné žláze, ten vyhrála. Páni doktoři z Pardubické veterinární kliniky nám ji zachránili. Sice z toho naše madam vyšla s 89 stehy a kompletně odstraněnou mléčnou žlázou, ale dopadlo to dobře. Každý druhý den jsme s ní jezdili na ošetření laserem. Feja doktory milovala. Druhý boj už byl předem bohužel prohraný. Během několika dnů se jí udělal na kořeni ocasu nádor velikosti basebalového míčku, který si postupně rozkousávala címž si ulevovala od bolesti. I přes prohlídky doktorů byla diagnöza jasná. Feje zbývá několik dnů maximálně týdnů života. Na poslední den kdy žila nezapomenu. Bohužel už byla ve stavu kdy nádor postihoval zadní nohy tak jsme se jí snažili držet co nejvíce v klidu. Odpoledne kolem 18té hodiny měla paní doktorka Rodlová čas po náročné operaci jiného pejska nám řekla, že nejlepším řešením a vysvobozením bude Feju uspat a to navždy. Dožila se krásných 14,5 let.Měla dlouhý a spokojený život a nikdy na ní nezapomenu. Siginka tedy zůstala sama. Jelikož nebyla určena k chovu tak se to na ní podepsalo zdravotně. Ke konci života byla těžce nemocná a i přes skvělou péči doktorů a rodiny jsme se opět rozhodli pro její úlevu nechat jí uspat. Siginka byla veselým pejskem a výbornou společnicí. Neměla ráda doktory, kočky a cizí chlapy. Siginkou zkončila éra německých ovčáků v naší rodině. Ještě za Siginčinýho života začala ovšem éra nová, éra ridgebacků. Když mi bylo 15 narodila se ona. Alpha Morana. Chodila jsem se synem majitelky chovatelské stanice. Štěňátka jsem znala vlastně od spojení Archy a Jima. Viděla jsem jak rostou v bříšku a poté i jak se narodila. Alphuška se narodila jako první. Každy den jsem s ní byla v kontaktu a viděla jak roste. Jednoho dne když jsem se zase šla na mimísky podívat jsme si všimla že Alpha otevřela oči a bylo to jasné. Zamilovali jsme se jedna do druhé na první pohled a to doslova. Když nastal čas a začali jezdit zájemci každý den jsem se bála aby si Alphušku někdo neodvezl. Když přišel den a Lída mi řekla, že se ozvali lidé kteří mají zájem o nestandartní fenku bylo mi smutno a jediné co jsem mohla dělat bylo rozhodnutí zda zkusit rodiče ukecat nebo jen přihlížet jak moje zrzečka odejde někam do neznáma. Samozdřejmě přemlouvání vyhrálo. za tři dny už jsme podepsali smlouvu a Alpha Morana se stala členem naší rodiny. Nikdy nebudu toho rohodnutí litovat. Alpha si právem získala své místo v rodině. Je to fenka s obrovským srdcema a i přes její pubertální chování (kousání všeho co šlo, útěky na procházkách ...) když byla malá ji všichni milujeme a nepřestaneme. Nyní je Alphě 4,5 let a bohužel ji trápí autoimunitní onemocnění. I přes tento problém je to nadmíru spokojený pes. Má svou rodinu kterou miluje, dostává pravidelně žrát a svůj gauč opouští jen tehdy když jde na procházku, když jde hlídat a když vidí, že se vaří :). Dalším Ridgebackem (tedy ridgebackou) v rodině se stala Annie z Kocandského mlýna. Annie jsme našli v inzerátu na internetu. Jelikož přítelova rodina přišla v loňském roce mezi Vánočními svátky o fenku voříška Brendu a přítel hrozně moc chtěl psa bylo jasné že Annie bude naše. Když jsme si pro ni jeli byli jsme nedočkaví až tam budeme. Po příjezdu jsme se ovšem lekli. Annie žila společně se svou sestrou Ashley a ani jedna z nich nevypadala jako spokojený pes. Byli v hrozném stavu. Ovšem teď už se mají obě víc než dobře. Anunka je veselá fenka a celá rodina ji má hluboko v srdíčku. I když občas vyvede nějakou lumpárnu je všemi milována. V našich rodinách se psi měli vždy skvěle a budou se takmít i v budoucnu.